Píšu

Tajemná dívka (Harry Potter World)

18. dubna 2014 v 14:52 | *Nat*
Ahoj!
Dneska tady pro vás mám první povídku na pokračování.
Není to nic extra, nejsem žádná spisovatelka, ale chtěla jsem to zkusit.
Takže to tady je.:)
Jedná se vlastně o povídku ve světě Harryho Pottera (který tam hraje hl.roli).
A nebojte, není to nějaký veliký románek.;)
No, však zjistěte sami.
Pokračování chystám brzy!
A budu moc ráda za komentář!

Harry Potter se rozhodl trochu si vyjít do přírody. Všichni čarodějové a čarodějky přece v přírodě mohou najít suroviny na lektvary a to se hodí vždycky.
Procházel se krásným lesem poblíž domu Hermiony Grangerové, u níž byl před chvílí na návštěvě. Hermiona je moc dobrá kamarádka, vždycky byla.
Už takhle chodil možná hodinu. Les byl krásné místo. Když v tom uviděl, jak se poblíž v trávě něco třpytí. Jelikož ho vždycky všechno zajímalo, musel zjisit, co to je. Bylo jasné, že je to možná jen nějaká plechovka od pití nebo jiná nezajímavá věc. Ale to by nebyl Harry Potter, aby se tam přece nevydal. Sešel z lesní cesty a pomalu se pokoušel prorvat mezi stromy a všelijakým otravným hmyzem. Vysoká tráva mu docela zrohoršovala cestu. Spatřil tam na zemi ležet dívku, mladou a krásnou. Ale zděsil se, protože měla jednu ruku celou od krve a vypadlao to, že je bez vědomí.
Jen malinkou chvíli mu trvalo, než se rozhodne, co udělat.
Nejdříve se rozhlédnul po okolí, jestli ho někdo nesleduje. Klekl si k dívce a smutně se na ni podíval. Poté s ní jemně začal třást. "Halo? Jak se jmenuješ? Probuď se! Co se ti stalo?!"
Stále neznámá dívka otevřela oči a váhavě se posadila. Poté se prudce chytla za svou pravou ruku a začala plakat. Harry ji ještě chvíli sledoval a pak se jí zeptal, co se stalo.
"Mám strašnou žízeň. Pomoz mi!" odpověděla sípavě a skoro to nedokázala vyslovit. Harry pohotově vytáhl hůlku a přikázal: "Otevři pusu."
Dívka na něj nechápavě pohlédla, ale pak přece pusu otevřela.
"Aquamenti," zašeptal své hůlce a přiložil jí k dívčiným ústům. Potop kouzlo ještě několikrát opakovat.
"Děkuj!" vydechla, když dopila.
"Kdo jsi?" zeptala se dřív, než to stihl udělat on.
"Jsem Harry, Harry Potter," řekl poněkud klidně a čekal, jak dívka zareaguje.
"Aha. Těší mě Harry," usmála se, "já jsem..jsem.. "
"Neznám své jméno!" vykřilka najednou zděšeně.
Bylo ticho. Oba jen tupě zírali a nevěděli co říci. Harry seděl na zemi a uvažoval co dělat, dívka plakala. Pak si ale vzpoměl na její ruku.
"Oh, moc se ti omlouvám, úplně jsem zapoměl," řekl a lehce její ruku chytil. Znovu vyslovil kouzelnou foormuli a ruku jí opláchl. Poté ji obvázal kapesníkem.
"Lepší?" zeptal se.
"Ano, díky," odpověděla a koutku úst se jí zvedaly k úsměvu. Rychle však zase spadly, když jí došlo, co se vlastě děje.
"Mám strach."
"V pořádku, já ti neublížím."
"Nebojím se tebe, bojím se sebe."
"Jak to myslíš?" podivil se.
"Nevím vůbec nic. Nevím, co se stalo. Nevím, kde jsem. Nevím, co jsem. Nevím nic."
"Vážně nic? Víš slespoň jak vypadáš?"
"Jistě, to si pamatuji" řekla trochu naštvaně.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Twilight podle mě

1. února 2014 v 16:35 | *Nat*
Ahoj, dneska tady mám první článek do rubriky "Povídky". Chtěla bych nejdříve na něco upozornit. Když jsem tohle psala, ještě jsem neměla přečtenou knihu, takže jsem to popisovala jen podle filmu. Taktéž jsem ještě úplně nejlépe neuměla češtinu, takže tam jsou chyby. Hlavně v přímé řeči. No, ale snad se vám to i tak trošku zalíbí. Jen jsem si zkoušela napsat kousek z posledního dílu Twilight saga. Není to nic dokonalého, pouze takový pokus.

Probudila jsem se. Cítila jsem se tak.. tak.. dokonale. Jako bych spala tisíce dnů, a pak se probudila. Připadala jsem si naprosto živá, tak jako nikdy předtím. Vyspaná, silná, plná štěstí, dokonce, což mě překvapilo, jsem se cítila i krásná! Jako by mi nebyla zima, ani teplo, nic mě nebolelo, nic mě netížilo. Byla jsem nesmírně šťastná!
Protože před proměnou, docela dávno před proměnou, jsem měla strach. Neměla jsem strach z fyzické bolesti a toho všeho dohromady, měla jsem strach ze zklamání. Bála jsem se, že "upírství" nebude takové, jaké jsem si ho představovala. Nemohla bych unést tu představu, že bych litovala že jsem se proměnila! To by prostě nešlo!!! Byla bych naštvaná sama na sebe. Ale ne, nebylo to takové, jaké jsem si to představovala. Bylo to mnohem lepší! Mnohem, mnohem lepší..
Zvedla jsem se, trochu se mi motala hlava. Najednou, aniž bych to chtěla, jsem viděla detaily. Jak si vítr hraje se stromy, jak se pohne každá větvička, každý malinký lísteček. Jak kolem mě proletěla malá muška, nebo jak si pavouček staví tu nádhernou pavučinu! Jsou na ní malé kapky rosy, vidím i tak malilinkaté, že tomu nemůžu ani uvěřit. Lesknou se na slunci, mají tak zvláštní tvar. Je podivné že jsem si toho nikdy nevšimla.. Netušila jsem, že i tohle upíři umí, tahle "vnímat".
Potom jsem se konečně podívala za sebe, otočila jsem se a.. stál tam on. V plné své kráse. Byl ještě krásnější než jindy, při těch všech detailech, tak krásný. Trochu mě vyděsilo, co všechno musel vidět, když jsem ještě byla člověk. Díval se na mě, své velké krásné hnědé oči upíral pouze na mě, neuhnul ani o milimetr. Pořád se mi koukal do očí. Stál tam, jako socha anděla, která bez pochyby musela být vytesaná pouze dalšíma andělskýma rukama. Už jsem tam přece nemohla stát jako omámená, jako by mě zhypnotizoval, musela jsem se vzpamatovat. Ladně a tak nejkrásněji jak jsem jen uměla, jsem k němu vykročila. Chtěla jsem vypadat jako modelka, ale spíš jsem si připadala trapně. Ale on vypadal, že ho to doopravdy okouzlilo. Podívala jsem se do země a ještě víc se zastyděla. Když jsem potom zvedla hlavu, měl nataženou ruku, kterou mi podával tak blízko ke mě, jak jen dosáhl.
Chytila jsem ho. Naštěstí se mi už srdce nerozbušilo jako obvykle. Konečně jsem si s ním připadala víc rovnoměrně, jako by jsme konečně byli ve stejné výšce. On už nebyl vysoko a já jsem nebyla nízko. Byli jsem stejně. Rychle jsem ho objala, zatím však jen nejistě, jenom zlehka.
"Bello." řekl s šťastným a vítězným úsměvem. Já neřekla nic. Jen jsem se k němu se zavřeným očima tiskla. Ulevila jsem si, když jsem zjistila, že pořád cítím jeho vůni. Tu omamující vůni..
"Bello, ty moje sladká Bello." tentokrát mi to šeptal do ucha. Slyšela jsem, jak si ke mně nejistě čichnul. Snažil se, bych to neslyšela. Ale teď mi neuniklo nic, žádný přemalý detail. Nevypadal, ani jsem to necítila, smutný, nebo zklamaný.
Pak mě jemně odtáhl a pořádně si mě prohlédl. Byl pořád vážný, až velmi vážný.
"Jsi tak krásná" něžně,ale jen lehoučce se pousmál.
Stále jsem nic neříkala. Pouze jsem se pousmála. "Ty víc." usmála jsem se ještě výrazněji než předtím. Teď se taky konečně usmál. Konečně pořádně hodně od srdce. Potom mě znovu pevně chytil za ruku, teď už nemusel mít strach že mi ublíží, někam mě vedl. Zavedl mě k zrcadlu. Velkému zrcadlu, kde jsme se oba krásně viděli. Užasla jsem! To nemůžu být já! Bylo to poprvé, to upřímně, kdy jsem si doopravdy mohla říct- jsem krásná. Jsem krásná, šťastná, přešťastná Bella. Pořádně jsem se na sebe dívala. Byla jsem bílá, ještě víc než obvykle. Měla jsem krásné, husté, hnědé vlasy. Na sobě jsem měla boty na podpatku, byly černé, naprosto obyčejné. Já si ale nepřipadala nemotorná, divím se, že jsem nespadla. Oblečené jsem měla krásné šaty v tmavě modrém odstínu. Byly dlouhé asi po kolena, byly bez rukávů, i bez jakékoli ozdoby, ale byly překrásné! Krásně držely na mém těle, splývaly se mnou. Jako bych měla tělo modelky na výstavním mole, to zrcadlo opravdu musí zeštíhlovat.. Pomyslela jsem si.
Potom jsem se konečně podívala na svůj obličej. Vypadala jsem, jako bych měla matně červenou rtěnku a šedé oční stíny, ku podivu jsem neměla žádné líčidlo. Mé řasy byly jako nalepovací, neuvěřitelně dlouhé. Ale byly moje!Sama jsem se tomu podivila. Smutno mi bylo akorát po tom ruměnci na mé tváři, trochu mi chyběl. Ale to je jen maličkost. No a pak? Ta nejúžasnější věc! Moje oči! Byly červené, rudě, ale přitom opravdu zářivě červené, vypadaly jako by v sobě měly světýlka, nebo spíš oheň.
Odstoupila jsem od zrcadla a tak rychle jak jsem jen dokázala, což při mé rychlosti bylo opravdu hodně, jsem Edwarda objala. Tiskla jsem ho k sobě tak silně jak to bylo jenom možné, už nikdy jsem ho nechtěla pustit. Mohli by jsme tam takhle stát do skonání světa. Pak jsem uslyšela takové zvláštní vydechnutí, znělo jako přiškrcené. Rychle jsem si uvědomila, že to pravděpodobně byl Edward. V okamžiku jsem se pustila jeho těla. Vydechnul úlevou. Pořád jsem nechápala co se vlastně stalo.
"Edwarde co se děje?" zeptala jsem se ho zmateně.
"Bello" řekl a odmlčel se, byla jsem nedočkavá "musíš si uvědomit, že teď jsi mnohem silnější než já". Tlemil se, jako by se mi trochu vysmíval, jako bych byla hloupá. Alespoň mě to tak přišlo. Na vzdory tomu jsem se zasmála, on se taky znovu zasmál.
"Promiň, musíš mě nejdříve o všem poučit než to udělám." přiznala jsem vážně. "Ty jsi totiž tááák chytrý, já jsem pouze malý, hloupý a nevzdělaný upír." dobírala jsem si ho, teď už zase s úsměvem. Neodpověděl. Pouze se na mě zkoumavě díval, a okouzleně se usmíval.
 
 

Reklama